Podrobná historie Slatiny

Výklad názvu Slatina a počátky jejího osídlení

Většina názvů okolních středověkých vesnic odvozuje svůj název od jmen stařešinů rodů, kteří byli jejich zakladateli, např. Kadov – Kadův dvůr, Svéradice – ves lidí Svéradových, Dobrotice – ves lidí Dobrotových, Holkovice – ves lidí Holkových atd. Slatina má svůj název podle místa založení, půdy mokré, močálovité, bahnité – slatinné, která se rozprostírala zejména v místech dnešní zástavby nesoucí místní názvy „V Laznách“ a „V Židovnách“. Názvy vsí podle místní charakteristiky krajiny jsou vesměs typické pro vsi zakládané nejranější církevní kolonizací (Pole – ves na poli, Hradiště – ves na hradišti).

Původní zástavbu vesnice tvořily selské grunty v části vesnice s místním názvem „Ves“, rozprostírající se kolem návsi, domkářská část „V Chalupách“ je mladšího data. Vesnice leží v nadmořské výšce 480 m a výměra katastrálního území činí 564 ha. Počty obyvatel v jednotlivých sledovaných letech byly následující: r. 1869 – 443, r. 1900 – 357, r. 1930 – 275, r. 1950 – 184, r. 1980 – 153, r. 2000 – 111.

Slatinská pahorkatina s drsným podnebím nebyla v minulosti jistě žádným velkým lákadlem k trvalému usazení člověka, který by tuto krajinu zvelebil a usadil se zde. Zatímco v nížinatém povodí zlatonosné řeky Otavy i jejího přítoku Březového potoka nacházíme první stopy člověka již v dávném pravěku – v pozdní době kamenné a zejména pak v době bronzové a železné – dočkalo se Slatinsko osídlení daleko později. O tomto osídlení máme zatím jen sporadické zprávy.

V polovině 20. století byly učiněny nálezy z období slovanského osídlení v místech Korhelova statku čp. 26. Podle popisu nalezených artefaktů se zřejmě jednalo o slovanské pohřebiště z 12. a 13. století. Je jen škoda, že tyto nálezy nebyly odborně zhodnoceny. Při meliorování luk v lokalitě Pod Náramkem bylo vyoráno značné množství keramických zlomků, pravděpodobně též z tohoto období. Osídlení tohoto místa se zřejmě vázalo k nedalekému přírodnímu útvaru Čertův náramek, který v době pohanské mohl plnit funkci určitého kultovního místa. Škoda, že se tyto nálezy nezachovaly a nebylo možné provést jejich časové zařazení. V druhé třetině 20. století probíhal povrchový archeologický průzkum povodí Březového potoka a jeho přítoků vedený archeology PhDr. Janem Benešem (Plzeň) a PhDr. Janem Michálkem (Strakonice), později pak Mgr. Jindrou Hůrkovou z klatovského muzea. Ve spolupráci s několika amatérskými archeology bylo několik let po sobě zkoumáno území celého povodí od Strážovic až po Kněží horu u Katovic. Na katastru Slatiny byly nalezeny dvě lokality pozdního slovanského osídlení.

Lokalita „Za Koheloc“ – pravděpodobná existence dvorce ve 13. a 14. století. Byly zde nalezeny četné zlomky hrnců a tuhových zásobnic a dva zlomky přeslenů z tuhových střepů, dále zlomky keramiky a kachlů z 15. a 16. století před vznikem dvorce.

Druhý pozemek u bývalého rybníka Slatina zvaného též Velký rybník, který byl zrušen v roce 1888. V okolí pahorku nynější odchovny bažantů byly nalezeny zlomky hrnců ze 13. až 14. století, zlomek přeslenu ze střepu, knoflík s otvorem ze 14. a 15. století a zlomek velkého kamenného brusu.

Slatina jako biskupský statek v majetku kláštera sv. Jiří

Ves Slatina je v písemných pramenech (Profous – Svoboda, Místní jména v Čechách, Praha 1957) uváděna prvně v roce 1284.

Ing. Vladimír Klečka, CSc., na základě dlouhodobého bádání posunul historii Slatiny do období daleko staršího. Ve své práci uvádí, že Slatina byla založena v druhé polovině 12. století. Patří s několika dalšími vesnicemi mezi nejstarší v okolí. Například: ves na Hradišti – dříve Na Gradišti (u Kasejovic), ves Pole – dříve Na Poli, ves Záboří, Bratronice, Slivonice, Pačejov a jiné. Jednalo se o dřívější rozptýlené slovanské osady, jejichž středisky byla slovanská opevněná hradiště Na Hradišti u Kasejovic a Na Práchni u Horažďovic. Velkým zásahem do vývoje raně středověké vsi ve Slatině bylo vybudování malého církevního dvora kolem roku 1220 a postavení kostela zasvěceného sv. Václavu klášterem sv. Jiří na Pražském hradě.

Kostel sv. Jiří na Pražském hradě založil těsně před svou smrtí v roce 921 český kníže Vratislav I. Asi v letech 974 – 976 vykonala diplomatickou cestu do Říma Mlada, sestra knížete Boleslava II.. Přivezla odtud papežův souhlas k založení biskupství a ke vzniku prvního ženského benediktinského kláštera v Čechách, který řídila jako abatyše. Kostel sv. Jiří se stal konventním chrámem a používal jej nový sbor benediktinek. Kostel i klášter prošly četnými stavebními úpravami, které jsou zejména spjaty s vládou Karla IV. Císařským dekretem z roku 1782 byl klášter zrušen a sloužil různým účelům. V druhé polovině 20. století byly zahájeny rozsáhlé archeologické výzkumy a provedeny rekonstrukce, které nám dnes přibližují jeho významnou minulost. Areál kláštera slouží dnes potřebám Národní galerie.

Tento klášter založil a vlastnil v této oblasti sedm dvorů – církevních statků. Český král Přemysl Otakar I. Potvrdil vlastnické právo svatojiřskému klášteru u církevního dvora Pačejov a Pole v roce 1227 a u Slatiny, Záboří, Bratronic a Slivonic v roce 1228. Svatojiřský klášter vlastnil dvůr ve Slatině a v Poli celkem 56 let, do roku 1284, kdy biskup Tobiáš je prodal za 170 hřiven stříbra panu Bohuslavovi, purkrabímu na hradě Zvíkov. Ostatní své statky v okolí prodal svatojiřský klášter až v roce 1305, a to: Hradiště, Bratronice, Záboří a Slivonice. Vesměs z nich vznikly vladycké statky. V době prodeje v roce 1284 měl slatinský církevní statek již tři lány pozemků, tj. asi 52 hektary. Součástí panství hradu Zvíkova byla Slatina do roku 1303.

Z období uváděné existence církevního statku se nám nezachovaly žádné stavební pozůstatky ani archeologické nálezy. Průzkum v místech předpokládaného dvorce nebyl prováděn. Přesto existuje jeden velmi zajímavý nález, který by mohl mít na toto období vazbu. V roce 1922 při transportu těžké parní lokomobily se před vjezdem do stodoly propadla zadní část transportovaného stroje do zemní prohlubiny. Po vyproštění lokomobily bylo zjištěno, že se v uvedeném místě nachází pravděpodobně podzemní prostor nebo chodba, jejíž vrcholovou klenbu stroj prolomil. Z časových důvodů - probíhajícího výmlatu obilí – byl otvor zasypán. Existence tohoto podzemního prostoru byla potvrzena v roce 1958, kdy pracovníci JZD Slatina prováděli přístavbu stávající stáje (bývalé konírny). Při výkopu základových pásů byl tento podzemní prostor otevřen, bohužel ani tentokrát nebyl nález ohlášen k odbornému posouzení. Provedené měření pomocí virgule ukazuje na existenci většího podzemního prostoru, který by s nějakou středověkou stavbou mohl souviset.

Slatina v držbě erbovních rodů

Páni Nebřehovičtí z Nebřehovic.

V roce 1303 koupili Slatinu páni z Nebřehovic u Strakonic. Tento rod je v Čechách zmiňován prvně v roce 1253, kdy držitelem vsi Nebřehovice je uváděn Petr z Nebřehovic, služebník Bavora ze Strakonic. Nebřehovičtí drželi tamní ves s tvrzí a dvorem poplužním až do roku 1517, kdy je prodali Janovi z Rožmberka. Je zajímavé, že v tomto roce prodávají též Slatinu. Ve svém erbu měli dva klíče, stejně jako příbuzné rody z Pole, z Tažovic a z Hoštic. Z období, kdy ves Slatinu drželi, je zajímavý zápis v Liber memobiliarum, neboli Pamětní knihy města Horažďovic. Horažďovice pro svoji vysokou úroveň městské soudní pravomoci vykonávaly ji i pro široké okolí, např. i pro Strakonice. Zápis z roku 1454 se týká smlouvy na rybník Slatinu (Později zvaný Velký rybník) a uvádíme jej v upravený a ve zkráceném znění.

Urozený panoš Bohuslav z Lukavice a z Kadova a vdova Barbora po zemřelém Brukovi z Nebřehovic uzavřeli smlouvu na rybník Slatinu. Každý z nich byl držitelem jedné polovice rybníka, což paní Barbora prokázala „… listem pergamenovým s pečetěmi na provazcích přivěšenými …“. Smlouva obsahovala následující ustanovení (zjednodušený výtah smlouvy):

Obě strany rybník společně našacují (osadí rybami),
Pokud pan Bohuslav v půlroční lhůtě po vylovení rybníka oznámí paní Barboře, že její polovici ji vyplatí, musí ona toto přijmout a dát mu i svoji listinu,
Stejně se bude postupovat, jestliže výpověď učiní paní Barbora vůči panu Bohuslavovi,
Když by jedna ze stran chtěla rybník prodat, musí jej prodat jen straně druhé,
Když by druhá strana nechtěla rybník koupit, má prodávající právo jej prodat třetí straně, čili cizímu kupci.

Tento zápis je jedním z nejstarších dokladů potvrzujících existenci rybníka v tomto regionu. Svoji výměrou více jak 12 ha byl rybník Latinský velký, jak byl později v písemnostech statku Slatina nazýván, největším rybníkem v okolí. Při troše představivosti musel v době své existence být na Slatinu, zrcadlící se v hladině tohoto rybníka, jistě zajímavý pohled.

Období 203 let kdy Nebřehovičtí Slatinu drželi, bylo narušeno jen krátkou vlastnickou episodou v letech 1426 – 1436, kdy ji vlastnil Oldřích Kočka, držitel dvora a tvrze Družetice. V 16. století byla Slatina rozdělena na dvě polovice, z nichž každá měla své samotné držitele. Jednu část drželi Oselští z Oselen a druhou Záborští z Brloha.

Slatina rozdělena na dvě části

V roce 1517 koupil Slatinu Jindřich Oselecký z Dlouhé Vsi. Páni Oselečtí z Dlouhé Vsi patřili k jedné již poměrně rozvětvené odnoži rodu Dlouhoveských (Chanovští, Kraselovští, Častolárové). V roce 1543 nechal Petr Oselecký, syn Jindřicha, zapsat do desek zemských mimo jiný majetek i Slatinu. Po jeho smrti v roce 1578 se dědičkou rozsáhlého panství stala Petrova manželka Nabka, která majetek rozdělila svým třem dcerám. Oselce a Slatinu dostala dcera Markéta provdaná za Jana Kokořovce z Kokořova. Měli čtyři syny a tři dcery, jimž byl rodový majetek rozdělen. Oselce s Kotouní a Slatinou dostal Jan Vilém, který se oženil s Evou Kateřinou Markvartovou z Hrádku. Po smrti svého manžela prodala v roce 1671 Eva Kateřina společně se svým synem Divišem celý společný majetek. V další, nám neznámé době se tato část Slatiny dostala k záduší horažďovického špitálu, při němž zůstala až do roku 1731, kdy ji držitel druhé slatinské polovice Kunáš z Machovi násilně připojil ke svému majetku (o tomto ve stati o rodu Kunášů z Machovic).

Podle berní ruly, prvního soupisu poddanské půdy a usedlostí provedeném v Českém království v roce 1654, patřila první část Slatiny městu Horažďovice. Tato část měla tyto poddané:

Sedláci: Blažej Krůta (21 strychů půdy), Matěj Dvořák (21 strychů), Martin Vaněček (21 strychů), Jan Skřítek (30 strychů)
Chalupníci: Ondřej Vyšehrad (10 strychů)
Zahradníci: Lidmila Skřítková (2 věrtele), Václav Srub (1 strych)
Tito hospodáři hospodařili na celkem 103 strychách pozemků a chovali 7 koní, 12 volů, 17 krav, 16 jalovic, 43 ovcí a 16 sviní

Druhá část Slatiny

Druhá část patřila Zábořským z Brloha. Tento starý český rod se připomíná již v roce 1318 na tvrzi Dobev u Písku. Jedna z větví rodu držela Záboří a Kadov, které spolu se Slatinou (její částí) nechal Bušek Zábořský v roce 1543 zapsat do desek zemských. Jeden z jeho synů, Alexandr, držel Slatinu do roku 1620, kdy zemřel. S manželkou Annou Vambereckou z Rohatec měl syny Alexandra, Václava a Kryštofa. Alexandr, který při dělení dědictví obdržel latinský statek s částí vesnice, se psal Alexandr Václav z Brloha seděním na Slatině. Tento predikát nasvědčuje, že si zde postavil nějaké panské sídlo. (Hille uvádí tvrz.) Na Slatině „seděl“ do roku 1677, kdy ji prodal a usadil se na tvrzi v Kozlově. Zajímavý je i matriční zápis: „Dne 10. Decembris 1667 potvrzuje v stav manželský Pan Alexandr Václav Zábořský z Brloha a na Slatině s Urozenou Pannou Ludmilou Strojetickou ze Strojetic.“ Svědky svatby v chrámu Páně sv. Václava v Kadově byli: urozený a statečný rytíř Markvart Strojetický ze Strojetic, Mikuláš Bořek Řepický z Řepice, Jiří Strojetický ze Strojetic a na Řezanicích a Urozená panna Anna Řepická. To, že se tato významná svatba konala v kadovském kostele, svědčí o tom, že se následný svatební hodokvas musel konat na slatinském panském sídle. Existenci tohoto latinského sídla potvrzují i další dva zápisy: „Dne 3. Juni 1677 usnula v Pánu Alena Strojetická ze Strojetic z Přebudova, zůstávající ve Slatině a roku 1681 zemřela Maxmiliána Strojetická ze Strojetic a na Slatině“.

V roce 1654, kdy Alexandr Zábořský z Brloha držel Slatinu, proběhl v Českém království soupis poddanské půdy, tzv. berní rula. Kromě půdy byla do berní ruly zapsána zvířata a chované potahy. Poddaní byli zařazeni do třech kategorií: sedláci, chalupníci a zahradníci, čili domkáři.

Ke statku Alexandra Zábořského patřili tito poddaní:

Sedláci: Jiřík Sahan (21 strychů), Jiřík Řehna (21 strychů), Matouš Řehna (21 strychů), Jiřík Fijala (21 strychů), Václav Smetana (21 strychů),
Chalupníci: Matěj Slon (9 strychů), Adam Slon (9 strychů), Jiřík Záveský (9 strychů),
Zahradníci: Václav Němec, Jiřík Pštros a Anna Krejčová, kteří byli bez půdy, a Štěpán Švec se 3 strychy.

Celkem obdělávali 150 strychů orné půdy a chovali 21 volů, 19 krav, 18 jalovic a 10 sviní. Novým pánem této části Slatiny se v roce 1677 stal Jan Kavka ze Svárova a manželkou Ludmilou rozenou Římanskou. Zakrátko nato, v roce 1680, byla Slatina v držení Adama Oppla. Po jeho smrti prodala roku 1688 vdova Afra Voršila Opplová rozená z Videršperka statek latinský svému zeti Václavu Ferdinandu Kunáši z Machovi. Rod Kunášů se významně zapsal do dějin Slatiny, proto si o něm povíme více.

Kunášové z Machovic

Kunášové z Machovic jsou starým českým vladyckým rodem, který pocházel z tvrze Machovice u Hluboké nad Vltavou. V erbu děleném pruhem byly nahoře dvě a dole jedna lilie, v klenotu poprsí muže s kloboukem a péry. Historie tohoto rodu je velice bohatá. Koncem 14. století získali bratří Vyšata a Buzek od krále Václava IV. Ves Chřenovice. Členové rodu v dalších desetiletích drželi několik vesnic v jižních Čechách. Na počátku 16. století se rozdělili do dvou větví. Josefem Kunášem, který v polovině 19. století vlastnil Mešetice, vymřel poslední člen rodu.

Václav Lev Kunáš, syn Viléma Kunáše a jeho manželky Krystýny Marie z Branišova, držel kromě Chřenovic i statek Dlouhou Ves (1679 – 1687). Oba statky prodal a roku 1688 si od své tchyně Afry Voršily Opálové z Vidšperka koupil slatinský stateček pozůstávající z tvrze, poplužního dvora a části vesnice. Václav Lev Kunáš se na malém vladyckém sídle, které lze těžko tvrzí nazývat, usadil. Dokladem toho je i několik dětí, které mu zde jeho manželka Helena Majdalena rozená Kalenicová z Kalenic povila a které byly pokřtěny v zábořském kostele (kadovská fara nebyla v té době farářem osazena):

Václav Ferdinand Šebestián – křtěný 23. ledna 1691
Zuzana Antonie – křtěná 5.9.1692
Anna Polyxena – křtěná 1693
Ludmila – 1695
František Augustin – 1698 (vystudoval jezuitské gymnázium v Březnici a nějaký čas byl držitelem Slatiny)
Jan Vilém

Dne 29. března 1698 rytíř Václav Lev Kunáš z Machovic, pán na Slatině, zemřel a byl slavnostně pochován v kadovském kostele. Jeho manželka Helena zemřela 27. července 1709 ve věku 52 let a byla pochována též v Kadově. Kromě nich je zde pochován i František Augustin, který po smrti svého otce Lva Kunáše krátký čas latinský statek vedl. Po matčině smrti se dědicem slatinského statku stal v roce 1712 prvorozený syn Václav Ferdinand Kunáš. Ten se oženil s Annou Františkou Vojetickou z Nové Vsi a měli spolu deset dětí. Zajímavostí je, že posledních pět bylo již pokřtěno v kapli sv. Václava ve latinském sídle.

Prvních pět dětí bylo pokřtěno vesměs v zábořském kostele, jedno dítě pokřtil zábořský farář Sommer v Kadově:

Marie Anna Helena Kateřina se narodila 21. května 1717, křtěna v Kadově, zemřela už 20. srpna 1717,
Marie Josefa Kateřina Johanka se narodila 23. června 1717, zemřela 23. dubna 1719 ve stáří dvou let,
Marie Anna Laurentia Barbora Josefa se narodila 6. srpna 1718, v roce 1742 se provdala za Jana Antonína Möllera z Klatov,
Jan Karel František Václav se narodil 13. října 1720, zemřel 7. října 1721 jako jednoroční chlapeček
Jan Vilém František Josef se narodil 8. srpna 1722. Jako mladý rytíř se dal na vojenskou dráhu a v 70 letech roku 1792 zemřel v bitvě.

Vzhledem k šlechtickému původu svědků, kteří byli všem Kunášovým dětem za kmotry a svědky při jejich křtech, musely to být slavné křty. Slatina nikdy takovou plejádu urozených osob, které ji při křtech navštívily, nepoznala. Podívejme se tedy tyto urozené osoby:

Urozená paní Polyxena Achtmanová, Marie Kateřina Vojická z Nové Vsi, Jiří Jindřich Vojický z Nové Vsi, Barbora Janovská z Oselec, Ferdinand Rumerskirch z Chanovic, Antonín rytíř de Andlanen, Victoria Dluhoveská, Josefa Rumerskirch z Chanovic, Dorota Janovská z Janovic a na Oselcích. Každého křtu se zúčastnili 3 – 4 kmotři a svědkové.

Dalších pět dětí, které se v letech 1724 – 1734 narodily, bylo již pokřtěno v kapli sv. Václava na „slatinském zámečku,“ o němž si povíme dále. Potvrzuje se skutečnost, že Václav Ferdinand Kunáš musel okolo roku 1724 slatinské panské sídlo přebudovat a postavit v něm i kapli sv. Václava. Další Kunášovy děti:

Jan Václav Jindřich se narodil 6. října 1724 a v kapli sv. Václava v Slatině jej pokřtil guardian horažďovického kláštera,
Jan František Karel se narodil 16. prosince 1726, dal se též na vojenskou dráhu a 4. března 1759 zemřel jako fendrych dragounského pluku Virtenberského, pochován byl 7.3.1759 v Kadově,
Maria Josefa Antonia Kateřina se narodila 12. června 1729, další osudy neznáme,
Jan Nepomucký Josef František se narodil 30. prosince 1731, po svém otci Václavu Ferdinandu se stal držitelem Slatiny,
Jan Nepomuk Arnošt Karel Václav Ignác se narodil jako poslední dítě 24. srpna 1734. U něho stojí za vyjmenování kmotři a svědci, kteří byli ve latinské kapli křtu přítomni:
Karel Hubert – Svaté říše římské hrabě z Quadaille, pán na Levenci a Nových Zámcích na Moravě,
Vysoce důstojný pán Pan Václav Janovský z Janovic, kanovník královéhradecký,
Urozená paní Anna Lemeyrová, rozená Karkulová ze Strakonic a na Lhotě.

Václav Ferdinand Kunáš zemřel v poměrně mladém věku dne 7. dubna 1736. Bylo mu 46 let. Ohlédneme-li se za čtvrtstoletím jeho působení jako majitele malého slatinského statečku, musíme konstatovat, že jeho život byl motivován především snahou svůj statek rozšířit a zvelebit, a to i cestami velmi tvrdými.

Do pamětních análů vstoupila historie o okolnostech, které Kunáš zvolil k tomu, aby získal i druhou polovici Slatiny, a mohl ji tak připojit ke svému statku. Jeho velký přítel držitelů horažďovického panství Ferdinand Kunáš dojednal s majitelkou panství Eleonorou kněžnou z Mansfeldu a Fondi výměnu poddaných. Kunáš vykoupil celkem pět sedláků, tři v Hliněném Újezdě a dva ve Svatém Poli a vyměnil je za pět slatinských sedláků, kteří dosud patřili k záduší kostela sv. Petra a Pavla v Horažďovicích, který spravovali strakoničtí johanité. Slatinští sedláci o této změně nechtěli ani slyšet, chtěli zůstat poddanými Horažďovic, kde měli daleko nižší robotní povinnosti než jejich sousedé. O této příhodě nám vypovídají staré pamětní listy.

Sedláci patřící k horažďovickému záduší – Jan Křítek, nejbohatší slatinský sedlák, Pavel Krůta, Kašpar Vaněček, Jiří Vyšehrad a Martin Dvořák se těšili velké svobodě majíce úlevy od roboty a jiná privilegia vedle celkem jiných povinností. Jednou z nich byla, že museli v určitý den chodit do Strakonic a tam se za vrchnost pomodlit, načež byli pohoštěni obědem. Později jim bylo povoleno toto modlení vykonávat v Horažďovicích. Tento stav trval až do roku 1731. Tohoto roku, kdy Kunáš vyjednal směnu sedláků, šli slatinští sedláci opět vykonat svoji povinnost modlitby do Horažďovic. Vykonavše ji, vešli do nějaké krčmy, kde se vychloubali svými psanými privilegii, která prý je před Kunášem ochrání. Jeden z nich poslal do Slatiny posla, aby jejich privilegia přinesl. Posel je ve Slatině sice obdržel, ale do Horažďovic nedonesl, jelikož byl o ně, zřejmě Kunášovými pacholky, okraden. Sedláci se vrátili domů bez nich. Kunáš nechal syny těchto sedláků po polích honit a pochytat, aby mu slíbili poddanost. Otcové jejich nevědouce si rady šli na zámek do Horažďovic s prosbou, aby je do Kunášova poddanství nedávali. Ale ze zámku je vystrčili s napomenutím, aby šli domů, tam že mají svého pána. O způsobu, jakým pan Kunáš přivítal své poddané se zachovala zajímavá zpráva, kterou sedláci pro své potomky na památku sepsali (byla i s jinými listinami ve Slatině dlouho uchovávána, dnes nezvěstná):

„Jakmile jsem se vrátili domů, poslal pro nás pan Kunáš a žádal nás, abychom mu poddanost slíbili. My jsme na žádný způsob nechtěli. Jan Křtitel povídal: „Nežli bych já Vašnosti poddaný byl radši – Bože, rač nás chránit – čertu poddanej budu“Na tu odpověď rozhněval se pan Kunáš, dal si zašíti kulku do karabáče a poručil Křítkovi, aby se svlékl až do košile. Načež mu dal deset ran.„Budeš můj poddaný, nebo ne?“ ptá se Kunáš. Ale Křítek řekl:„Nebudu.“Dal mu jich dalších pět. „Budeš můj poddaný, nebo ne?“ „Nebudu“ Dal dalších pět ran. Zase se ptá:„Budeš můj poddaný?“ A když odpověděl, že nebude, dostal deset ran. Celkem jich dostal třicet. Ubohý Jan nevěděl, co bolestí dělat, řekl konečně„Budu.“ Jiří Vyšohrad, protože poddanost nechtěl slíbit, dostal dvacet ran. Jan Dvořák, protože také nechtěl poddaným být, byl z vlastního gruntu shozen a dosazen na chalupu. Kašpar Vaněček, poněvadž věděl, jaké tyranstvo se dělá, slíbil, rovněž tak i Pavel Krůta.“

Jan Kunáš s majetkem Jana Křítka naložil, o tom pisatel zprávy praví dále.„Hned v tomto roce jej z jeho gruntu shodil a dosadil na Dvořákovský grunt a ten jeho skasíroval. Sednici, komoru, kuchyni, která klenutá byla, rozházeti poručil. Z maštalí židovny nadělal. Také byla sejpka zděná, dvě půdy, na ní dva štíty a pod ní haltýř na ryby, kolna a na ní sýpka, stodola na půl druhé živnosti stavěná. Také měl ten Jan Skřítek půl gruntu koupeného u Vyšohrada za 50 kop, také měl jednu chalupu, tu mu vzal a židovi za 100 zlatých prodal. Pole, která se Kunášovi líbila, si ponechal a ostatní mezi sedláky rozendal. Rybníček mu také vzal. Ubohý dědic Vavřinec, ten od maličkostí je bídně živ. Tři jeho sestry Anna, Ludmila a Kateřina slouží“.Zpráva končí slovy:„Bože, rač nám tu křivdu napravit!“

Gruntovní kniha Slatiny z roku 1732

Aby si Kunáš svůj nově nabytý majetek právně pojistil, založil hned následující rok pro svůj slatinský statek novou gruntovní (pozemkovou knihu), která popisuje Slatinu v roce 1732. V úvodní stránce knihy vročil Václav Ferdinand Kunáš tento úvodní text:„Tato Urbární kniha založena od Urozeného a Stateczného Rittířze Pana Wáclava Ferdinanda Kunnasse z Machowitcz. Téhož času Pána na Slattinie kterízto takto tuz wes Slattinu na rowný díl o grunty a jiné patříczý Wrchnostliwe Powinnosti rozdielil a srownal, k Panskému dworu dále poznamenaných polí sedlských przijal z kteríchzto polí jeho Milos. Czísařzské též duchovní onera jeho jeden každý budouczý držitel tehož Statku platiti powinnen bude jak dále poznamenáno a doloženo. Czehoz Datum dne druhého Januáre, Letha Panie Tisícztího sedmystého třziczateho druhého Vácslav Ferdinand Kunáš z Machowitz toho ciasu Pána na Slatinie.“

Gruntovní kniha uvádí všechny selské grunty a chalupy a stav, jak vypadaly – zda byly postaveny ze dřeva či z kamene. Tato kniha je nesmírně cenným zdrojem informací o této hektické době. Z ní se dozvídáme, že Kunáš sebral ke svým dominikálním polím pozemky nejen oněch pěti provinilců, ale i všech ostatních hospodářů. Uvádíme jejich jména (za jménem je uvedea výměra sebraných polí ve strychách – 1 strych = 0285ha). Grunty: Krůtovský 3,5 str., Vaněčkovský 7 str., Vyšohradovský 2,5 str., Dvořákovský 6 str., Fialovský 3,5 str., Křítkovský 15 str., Zíkovský 2,5 str., Hejtmánkovský 4 str., Rodinovský 2 str., Adámkovský 2 str., Smetanovský 5 str.. Chalupy: Křížovská 2 str., Kopáčkovská 4 str. a Šimůnkovská 1 strych. Hospodářům tak celkem sebral 60 strychů polí.

Slatinské grunty a chalupy v roce 1732

Období první třetiny 18. století, zdá se, že bylo zlomové v používání stavebních materiálů dřevo – kámen. Všech deset gruntů či selských usedlostí mělo stejnou skladbu obytného stavení: do velké sednice, která byla vždy ve šťítě, se vcházelo síní (předsíň), či „domem“, na protilehlé straně byla komora, proti síni byla „čerá“ kuchyně. Na obytnou část většinou navazovala „maštal“ (stáj pro skot a koně), na protilehlé straně dvora stál chlév pro ovce, vepřový dobytek, drůbež, kolna, v zadním traktu dvora, pokud možná co nejdále stála stodola. Ve slatinské gruntovní knize je roku 1732 zapsáno 10 gruntů: Kopáčkovský, Dvořákovský, Krůtovský, Vaněčkovský, Rodinovský, Vyšohradovský, Zíkovský (neb řehnovský), Hejtmánkovský, Fialovský, Smetanovský. Dále pak 9 chalup: Stochlebovská, Křížovská, Sahanovská, Novákovská, Šimůnkovská, Slonovská, Strakovská, Jankovská a Adámkovská.

V roce 1732 převažovaly ve Slatině ještě dřevěné stavby. Dřevěné sednice měly všechny grunty a chalupy kromě gruntů Dvořákovského a Fialovského. Síně („dům“), kudy se vcházelo, byly dřevěné u gruntů Krůtovského, Rodinovského a Hejtmánkovského, ostatní byly kamenné. Stejně tomu bylo i u komor. Maštale byly všechny kamenné, stodoly a kolny všechny dřevěné. Sýpku měly jen grunty Krůtovský, Vaněčkovský a Smetanovský (kamenné), ostatní sedláci ukládali obilí do komor, sklepy měly jen grunty Krůtovský, Vaněčkovský a Smetanovský. Všechny dvory byly ohrazené kamennými zdmi a je též uvedeno, že krytina (došky) byla na všech stavbách v dobrém stavu.

Co se týče chalupníků, nebylo u jejich chalup žádných rozdílů. Dispozice jejich domů byla: sednice, síň, kuchyně, komora a z hospodářských staveb měli jen malý chlév a maloou stodolu, vesměs přiléhající k obytné části. Stvby chalupníků nebyly ohrazeny a všechny budovy, jak obytné, tak hospodářské byly jen dřevěné.

Z toho vyplývá, že ráz vesnice byl následující: Z celkem 19 sednic bylo 17 dřevěných, z 19 síní („domů“ či předsíní) bylo 12 dřevěných, z 19 kuchyní 10 dřevěných (dvůr Hejtmánkovský měl dvě komory), 9 maštalí bylo jen kamenných, ze 16 chlévů bylo 11 dřevěných, 16 stodol bylo jen dřevěných, 6 kolen rovněž jen dřevěných, 2 kamené sýpky a 3 kamenné sklepy. Ráz vesnice byl tudíž převážně dřevěný.

Václav Ferdiand Kunáš násilným aktem sloučil v roce 1731 obě poloviny Slatiny v jeden celek. Postupem času byl ale Křítkovský grunt znovu obnoven a nově vystavěn. Pole, která byla roztříštěna mezi chalupníky a domkáře, byla k němu částečně navrácena. Dvořákovský grunt byl později rozdělen mezi pět chalupníků. Je trochu překvapivé, že Kunáš své poddané robotou tak nezatížil. Zatímco na jiných panstvích museli sedláci robotovat 3 dny v týdnu potažní roboty, ve Slatině to bylo 1 a půl dne s párem volů.

Kunášové byli velcí mecenáši církevních staveb ve svém oklí. Např. v roce 1709 sirotci po zemřelém otci Václavu Lvu darovali kadovskému kostelu stříbrný kalich, různé ornáty a jiné věci. Václav Ferdinand Kunáš nechal na svůj náklad postavit v chanovickém kostele boční oltář sv. Václava, vdova po něm Ana Františka nadala různými předměty kostely v Kadově a Záboří.

Po smrti Václava Ferdinanda Kunáše se v roce 1736 Slatiny ujala jeho pozůstalá manželka Ana Františka a po zletilosti jej předala svým synům Janu Josefovi a Janu Arnoštovi. V době úmrtí otce bylo Josefovi pět a a Arnoštovi dva roky, zletilí byli v 21 letech, statek tudíž přebírali okolo roku 1755. Dne 8. listopadu 1762 prodali Kunášové se souhlasem své matky statek Slatinu za 21 000 zlatých a 100 kusů dukátů „klíčného“ hraběti Janu Sweerts-Sporkovi, pánu na Lnářích, který ji připojil ke svému velkému lnářskému dominiu. Lnářské dominium čítalo 34 vesnic s 577 usedlostmi a 13 vrchnostenskými dvory. Panství mělo celkem 16 464 strychů půdy a roční příjem od poddaných činil z berní a platů 16 892 zlatých. Panství proslulo i svými 365 rybníky. Říkalo se, že každý den mohl být loven jeden rybník.

My se nyní vrátíme na sídlo rytířů Kunášů ve Slatině. V souvislosti se křtem jeho pěti posledních dětí, křtěných již ve slatinské kapli sv. Václava, jsme se zmínili, že okolo roku 1724 si Ferdinand Kunáš postavil nové panské sídlo. V Liber memobiliarum parochia Cadovensis (pamětní kniha fary kadovské) se nám dochoval velice cenný popis tohoto sídla.

Slatinský zámeček

„Starý zámeček“, tak nazývá slatinské panské sídlo Kunášů kadovský farář a historik Pavel Hille. Z bývalého záměčku, který stál ještě v roce 1811, byla později udělána sýpka. Zámeček stál o něco dále nežli nynější obytné stavení a před ním byla ohrazená zahrádka.

Zámeček byl zbudován z kamene, krytý šindelem, z krovu vyčnívala dřevěná věžička, ve které byly dva zvony. Uvnitř budovy bylo několik malých pokojíčků s potřebným nářadím. Byla zde pánova kancelář, v nníž byy uložey knihy a spisy týkající se statku (extrakty, kvitance, účty, dominikální a rustikální kniihy a urbář z roku 1732 atd.). V zámečku byla též kaple s oltářem sv. Václava a sochami – sv. Antonína a sv. Jana Nepomuckého. Na oltáři byl malý tebernákl, 2 cínové svícny, 3 cínové konvičky s táckem, 2 červené polštáře pod knihu. Dále kaple měla stříbrný kalich s pozlacenou patenou, korporál, velum na kalich, nový misál, několik ornátů a jiné mešní věci (dle kadovské farní pamětní knihy). Zdi kaple byly krášleny malbami s biblickými výjevy. V kapli Kunáš nechával a též o nedělích, a to bez povolení konzistoře.

K zámečku patřil také pivovar, který stál v místech čp. 35 „U Zoubků“. Ještě v roce 1760 je v soupisu uvedeno, že pivovar má jednu malou pivní páev a dva sešlé štoky. Součástí pivovaru byla i vinopalna, která vyráběla „pálené“ z pivovarského mláta. Ke dvoru patřila ještě tzv. „flusárna“, či draslárna, kde se vařením z dřevěného popela vyrábělo draslo. Jednou z povinností poddaných byl povinný roční odvod dvou strychů popela do této „flusárny“.

Panský dvůr

Jak před velkým požárem v roce 1883, který zničil celý „starý dvůr“, původní panský dvůr vypadal, citujeme opět z pamětní knihy fary kadovské. Popis dvora je z roku 1762, tedy z posledních let kunášovské držby. Ve dvoře byla ratejna, v níž bydleli kočové, voláci, kraváci, pasáci, děvečky, čili stálí zaměstnanci dvora. Z hospodářských budov zde stála koňská a kravská maštal s mléčným sklepem, stodoly k uskladění svezeného obilí a kolny na vozy a nářadí. Na ovčíně byla po zrušení kaple sv. Václava zřízena malá věžička, na které byl umístěn zvon sejmutý z kaple. Zvonívalo se s ním ráno, v poledne a večer. Velká kamenná sýpka měla přízemí a dvě patra, na která se ukládalo vymlácené obilí. Sviňské chlévy stály blízko u vjezdových vrat a vedly do nich čtvery dveře. Dvůr byl hrazený kamennými zdmi a vedly do něho tři vjezdy, z toho jeden na velký přilehlý sad s více než 500 ovocnými stromy, při sadu byla velká zeleninová zahrada a u záměčku malá zahrádka.

V roce 1762 bylo chováno 27 kusů hovězího dobytka, z toho 14 krav, 4 páry volů, 80 ovcí a 15 kusů sviňského dobytka. Celkem se osévalo 270 strychů orných polí, z toho 5 strychů pšenicí, 65 strychů žitem a 200 strychů jarním obilím, hrachem a čočkou. Z luk se sklízelo 44 for sena. Ke dvoru patřilo 72 strychů lesních ploch a lesů.

Nedílnou součástí provozu každého panského dvora bylo i rybniční hospodářství. Chov ryb patřil až do poloviny 19. století k velmi výnosným hospodářským aktivitám. Po tomto období , kdy cena ryb rychle klesala, bylo velké množství rybníků přeměněno na louky, které skýtaly dostatek píce pro nastupující a ekonomicky výhodnější chov ovcí.

Po požáru v roce 1883 byl slatinský dvůr znovu znovu vystavěn, přičemž velká část hospodářských stavení pro dobytek, stodoly a kolny byly postaveny na základech vyhořelých staveb. Zrušena byla budova bývalého zámečku, která léta již sloužila jako sýpka, a stará sýpka s „lochem“ (podzemní sklep), která stála vpravo u dnešního vjezdu do dvora. Nové budovy dvora byly postaveny podle plánů Josefa Káby. Plzeňského stavitele, kterého Eduard rytíř Daubek, vlastník chanovického panství (ke kterému Slatina příslušela) ke stavbě přizval. Stavební podoba dvora zůstala v základních rysech zachována dodnes. Jen různé přístavby a drobné přestavby, které v pozdějších letech, kdy se dvůr na základě pozemnkové reformy dostal do soukromého vlastnictví a později do užívání JZD Slatina, pozměnily jeho tvář.

Jestliže dnes vstoupíme do areálu tohoto dvora a při trochu představivosti se na tyto krásné staré budovy zadíváme a představíme si je s cihlovou-bílo-okrovou fasádou, kterou bývaly „oděny“, máme před sebou krásu vrcholného baroka kdysi výstavného slatinského panského dvora.

Slatina jako součást lnářského panství

Bratři Jan Josef a Jan Arnošt Kunášové z Machovic prodali Slatinu v roce 1762 za 21 000 zlatých držiteli lnářského panství Janu Františku Kristiánovi hraběti Sweerts-Sporkovi. Sweerts-Sporkové se významně podíleli na hospodářském i duchovním rozvoji ve svém panství a dbali zejména na rozvoj školství. Mimo jiné v roce 1765 nechali přestavět kadovský kostel do jeho současné barokní podoby. K tomuto období se váže i jedna neradostná příhoda.

Vzpoura sedláků na lnářském panství

Roku 1771 nastala v Čechách pro špatnou úrodu velká drahota a nedostatek. Lidé trpěli hladem a jedli divoké rostliny i kůru ze stromů. Z hladu povstal mor, jenž hrozně řádil a vylidnil města i venkov. V Čechách povstaly selské bouře, které byly zapříčiněny i samozvaným výkladem nařízení císaře Josefa II. Vydaného toho roku a týkajícího se zmírnění selské roboty. Lid žil mylně v domnění, že snad je robota zrušena a páni zabraňují ji zrušit. Do čela vzbouřenců se stavěli různí samozvaní vůdcové, vzbouřenci obsazovali panská sídla. Dne 1. června 1771 byl do Lnář povolán písecký krajský hejtman Lipovský z Lipovic, aby sedlákům vysvětlil význam připravovaných reforem. Vedeni a podněcováni svým vůdcem, sedlákem Haraburdou z Lažánek, sešli se robotníci do Lnář z celého širokého okolí. Naplnili prostranství před zámkem a bouřili se. Byli vyzváni, aby vešli do dora zámku, ale nedůvěřujíce pánům, to odepřeli a žádali, aby jim sdělení bylo učiněno venku. Zatím od Blatné přišlo vojsko, rozdělilo se do tří kordonů a počalo je tlačit k zámku. Sedláci , ač nebyli ozbrojeni, nechtěli povolit. V té tlačenici povolilo zábradlí u zámeckého příkopu a mnoho rolníků se do něj zřítilo. Někteří zaplatili smrtí, mezi nimi i slatinský rychtář a jeden sedlák z Chanovic, mnoho bylo zraněných. Došlo k zatýkaní, patnáct vzbouřenců bylo uvězněno v Horažďovicích. Lidé přestali komisi důvěřovat, utíkali z vesnic do lesů a skrýší i na jiná panství, která je ovšem vracela zpět. V liduprázných vesnicích vojáci rabovali a honili lidi po okolí. Osm týdnů trval tento hon na lidi. Ti se pak hladoví a zbědovaní sami vraceli. Čekal je však krutý trest. Ať byli chyceni, nebo se vzdali dobrovolně, byli železnými žílami obloženými hovězinou, k nimž byla přidělána kulička, nelítostně zmrskáni. Každý ještě dostal lístek, jímž se zavazoval nejen k nové robotě, ale i k náhradě toho, co zameškal. Zmírnění roboty přišlo až v roce 1775, kdy Marie Terezie vydaným patentem snížila robotní povinnost téměř na polovici.

Robotní povinnosti slatinských poddaných v roce 1762

Dle urbáře platili sedláci dohromady 15 zlatých a 5 krejcarů gruntovní daně. Kromě toho musel každý sedlák vykonat týdně 1 a 1/2 dne tzv. potažní roboty, tj. Pracovat s jedním párem volů a kromě toho za rok odpracovat 6 dnů „pěší“ čili ruční roboty. Dále ještě musel sepříst tři „obláčky“ lnu nebo místo toho zaplatit 21 krejcarů.
Chalupníci museli v době od sv. Jiří do sv. Václava vykonávat 6 dní ruční roboty (kromě nedělí a svátků) a sepříst šest obláčků lnu.

Roční činži platil šenkýř 15 zlatých, mlynář 15 zlatých a kovář 6 zlatých.
Židé, kterých žilo ve Slatině 14 rodin, platili dohromady 85 zlatých ročně. Žid, který vedl v obci solní obchod, platil z každé prodané prostice (= 56 kg) 45 krejcarů.

Kromě toho poddaní odváděli faráři desátky v obilí a platby ze „železných krav“, učiteli odvádělo 13 sedláků tzv. posnopné, celkem 30 snopů žita.

Po Janu Františku Christianovi hraběti Sweerts-Sporkovi zdědil lnářské panství spolu i se Slatinou jeho syn Josef, který ale 6. ledna 1802 zemřel. Za nezletilé děti spravoval panství jménem dědiců Jan Prokop Hartmann, hrabě z Karlštejna, a to až do sv. Vojtěcha roku 1803, neboť toho dne koupil panství Leopold hrabě Thun, sekularizovaný kníže pasovský za 1 350 000 zlatých rýnských. Hrabě Thun držel panství pouhý rok. Nelíbilo se mu mezi Čechy. Proto 27. srpna 1804 prodal celé panství za 1 580 000 zlatých a 4 000 zlatých klíčného svobodnému pánu Janu Františku Luncknerovi z Lutzewircku. Ten si podržel celé panství kromě Slatiny kterou 20. února 1811 prodal za 21 000 zlatých a 1 000 zlatých klíčného plzeňskému měšťanu Franzi Becherovi.

Slatina jako součást chanovického panství

Franz Becher již držel chanovické panství, jehož součástí byly vesnice Chanovice, Újezd a Nová Ves. Ve všech vesnicích byly panské dvory částečně spravovány ve vlastní režii, někdy i pronajímány. Becher se projevil jako vynikající hospodář, za krátký čas výrazně zlepšil hospodářské a ekonomické výsledky celého panství. Po smrti otce zdědil na jaře roku 1838 panství syn Franz Gustav Becher, který později získal titul svobodného pána. Ten pokračoval ve šlépějích svého otce zaváděním pokrokových hospodářských metod nejen v zemědělství, ale i v lesnictví.

Dne 1. srpna 1871 Franz Gustav svobodný pán Becher prodal statek za 135 000 zlatých rakouského čísla JUDr. Eduardu Daubkovi. Kromě Chanovic prodal samostatně i dvůr Slatinu za 30 000 zlatých. Po smrti svého otce zdědil panství Eduard rytíř Daubek. Rytíř Daubek byl velkým mecenášem umění a stal se i „objevitelem“ českého malíře Františka Bohumila Doubka (shodnost příjmení Doubek – Daubek je čistě náhodná). Pro slatinskou návesní kapli nechal rytíř Daubek odlít zvon a kromě toho daroval obraz sv. Eduarda (možná dílo Františka B. Doubka). 19. srpna 1889 rytíř Daubek velkostatek Chanovice prodal a koupil zámek a panství Osek u Strakonic.

Novým majitelem se stal Isidor Schmiedl, velkostatkář z Vísek u Horní Břízy, majitel hornobřízských kaolinových dolů. Chanovice a Slatinu koupil celkem za 180 000 zlatých. Slatinský dvůr byl od roku 1902 pronajímán a vystřídalo se na něm několik nájemců. Jmenujme Františka Polánku z Kozlova, jeho syna Václava Polánku z Brus a Vojtěcha Doubravského. Isidor Schmiedl zemřel 24. listopadu 1900 a velkostatek spravovala vdova po zemřelém Pavlína, rozená Marešová, a to až do své smrti v roce 1910. Téhož roku se panství dědicky ujala její dcera Anna, provdaná za Pavla rytíře Goldegg-Lindenburga, císařsko-královského komořího a rytmistra jezdeckého pluku v Uhrách.

Anna z Goldegg-Lindenburgu zemřela 13. září 1938 a spoluvlastníky panství se staly pozůstalé děti: František baron Goldegg, Ferdinand baron Goldegg, Dr. Jiří baron Goldegg a Elisabeth Heintschel (rozená Goldegg). Správou majetku byl pověřen diplomovaný agronom František baron Goldegg, a to až do května 1945, kdy byl v Chanovicích zastřelen. Dekretem prezidenta republiky z prosince 1945 byl majetek Goldeggů zkonfiskován a propadl československému státu.

Při pozemkové reformě v roce 1947 byly slatinský dvůr, budovy a pozemky rozparcelovány mezi drobné zemědělce. Dlouho se však tito zemědělci z nabytého majetku neradovali. Tvrdě postupujicí socializace celého venkova znamenala založení jednotného zemědělského družstva, do kterého zemedělci museli pole i budovy bývalého panského dvora dát ke společnému užívání. Až do nedávné doby sloužily budovy společnému družstevnímu hospodaření. Po roce 1989 byly na základě zákona o restituci navráceny zpět původním vlastníkům.